Vyberte stránku

Víte, jak poznáte skvělou knihu? U mě je to třeba tak, že i když má bambilion stránek a já nemám ani minutu volného času, tak ji dokážu přečíst během několika dní. 

A přesně taková je kniha Anthonyho Doerra Jsou světla, která nevidíme. Anthony Doerr je americký spisovatel, který už za sebou má pár krátkých knih a příběhů. Ale až tahle fenomenální kniha mu přinesla slávu, peníze (možná) a taky získala ocenění Pulitzerovy ceny za rok 2015. V originále byla vydaná v květnu 2014 a k nám se dostala až letos. Ale myslím si, že počkat si na ni, se opravdu vyplatilo. 

Kniha je z válečného období a popisuje příběhy dvou hlavních postav – Marie-Laury a Wernera

MArie-Laura All the lights we cannot see

Když je Marii-Lauře 6 let oslepne a je odkázaná na svého otce – jediného rodiče, kterého má. Ten ji postaví miniaturní model jejich čtvrti, aby si ho mohla nastudovat a v budoucnu se uměla po ulicích pohybovat sama. Otec pracuje v Přírodovědném muzeu jako klíčník a Marie-Laura tam s ním často chodí. Učí se od vědců o všemožných zázracích světa, zamiluje si podmořský svět a potvůrky, které tam žijí a dozvídá se i tajemství, které muzeum bedlivě střeží. Pak přijde ale válka a v roce 1940 Němci obsazují Francii. Marie-Laura je nucená se svým otcem uprchnout do pobřežního města Saint-Malo, kde žije otcův prastrýc. Až zde se Marie-Laura dozvídá, že z Paříže si neodnesli jenom vzpomínky, ale také velké tajemství, které její otec dostal od muzea za úkol střežit. 

werner all the lights we cannot see

O kousek dal v Německu vyrůstá v sirotčinci Werner se svou sestrou. Jejich otec zemřel v dolech a jak to tak vypadá, Wernera čeká podobný osud. Je ale od malička hrozně zvídavý. Když jednou najde rozbité staré rádio, rozhodne se, že ho opraví. Podaří se mu to a zjišťuje, že vrtat se v rádiích a opravovat je, ho hrozně naplňuje. A i když je to zakázané, celý sirotčinec se vždycky večer sejde, poslouchá hudbu a také tajemné vysílání nějakého Francouze. S postupem času se ukazuje, že Werner má opravdu velký talent a díky němu se dostane na elitní Vojenskou akademii pro Hitlerjugend a stane se z něj specialista na odhalování odbojových aktivit. I přesto, že je Werner rád, že se dostal do světa a může dělat to, co ho baví, uvědomuje si, že ne všechno je správné. A když se dostane do Saint-Malo, aby odhalil tajné odbojové vysílání, bude se muset rozhodnout, jestli poslechne rozkazy, nebo své svědomí.

Kniha má 534 stran a je v hardbacku. Obálka je nádherná, stránky krásně voní a celkově je to zážitek ji číst. Horší už je to potom s cestováním, taháním té bichle a hlavně opatrování ji od vnějších vlivů 😀 Každopádně to za to všechno stojí. Celý příběh je napsaný v hooodně krátkých kapitolách. Jakože třeba jednostránkových kapitolách. Taky se střídá pohled Marie-Laury a Wernera. Tenhle typ knih se mi čte hrozně dobře a jsem za něj moc ráda. Příběh utíká, můžete do něj kdykoliv znovu naskočit, ale taky ho můžete kdykoliv přerušit. Prostě ideální na cestování. Tady u téhle knihy si opravdu můžete říct, ještě jednu kapitolu, protože to do té příští zastávky určitě stihnete. 

Kniha do vlaku Jsou svetla ktera nevidime

Příběh Marie-Laury a Wernera mi v něčem připomínal dvojici Liesel a Rudyho ze Zlodějky knih. Taky šlo o důkaz toho, že ať už se děje cokoliv, tak přátelství a lidskost je to nejčistší a svým způsobem nejjednoduší, co na světě zůstane. I přes válku a utrpení. A stejně jako Zlodějka knih, i tahle kniha ve mě zanechala hrozně moc emocí. Velkou roli (tu úplně největší) v tom samozřejmě hraje autor. Doerr dokázal neskutečně citlivě popsat osudy jednotlivých postav. Dokázal vytvořit i záporáka, se kterým se v příběhu setkáte. Hlavně ale dokázal to, že díky jeho slovům jste se do Marie-Laury a Wernera bezmezně zamilovali. A kdybych ho měla k někomu přirovnat, tak by to opět byla moje milovaná Rowlingová. Prostě jsem žila v obrovském příběhu, užívala si písmenka, slova, věty a v konečné fázi jsem i přes pár škobrtnutí uměla říct, že jsem přečetla nádhernou a skvěle napsanou knihu. 

vetsi lepsi jsou svetla ktera nevidime

I když bych knihu doporučila všem, tak vám řeknu něco i o tom mém malinké zaškobrtnutí. Prvních 200 stránek bylo úžasných a bavilo mě dostávat se do příběhu a dozvídat se o Marii-Lauře i o Wernerovi. Pak ale přišlo dalších 200 stránek, které byly jako za trest. Život v Saint-Malo a výcvik na akademii. Ale ke konci, když už se válka dostala do celé Francie a Werner chytal odbojáře jsem těch 150 posledních stránek nemohla odložit. Tím jsem chtěla říct – nebojte se, když vás to chvilkama nebude bavit. Kniha jako celek je úžasná a určitě nebudete litovat toho, že jste se do ni pustili. 

jsou svetla ktera nevidime

Takže tak. Knize jsem dala čtyři a půl hvězdičky a jsem z ní nadšená. Určitě by si ji měli přečíst ti, kteří mají rádi historické a válečné období. Ale také ti, kteří mají rádi zvláštní a dojemné příběhy. Nebo ti, kteří rádi čtou příběhy slepých. Jakože vážně. Divili byste se, jak moc je zajímavé mít hlavní hrdinku slepou. Člověk si neuvědomuje, jak moc se tím může příběh změnit. 

Jelikž stojíme před Vánocemi dovolím si doporučit knihu ještě všem těm, kteří tápou nad tím, jaký dárek/knihu, budou dávat pod stromeček. Kniha je naprosto ideálním společníkem na dlouhé zimní večery. Je to taková ta kniha pro (téměř) všechny. Prostě si myslím, že s ní nešlápnete vedle. 

šipka

Sečteno podtrženo – Jsou světla, která nevidíme je jedna z dalších knih, které si budu z roku 2015 opravdu pamatovat. Je to docela dost možná jedna z dalších knih, které si ještě jednou v životě přečtu. Je to kniha, kterou se nebudu bát doporučit každému, kdo bude chtít velký kus příběhu, který ho zabaví na delší dobu. Prostě win-win pro všechny. 

Za mě asi všechno 🙂

Užívejte si tyhle dlouhé večery, které jsou jako stvořené pro čtení.

Dee

Sledujte mě také na Facebooku 😉